Motocestování

 Okolo vánoc, nebo spíše pár dní po nich přijde na motorkáře období plánů a snění. Ani mě to vloni neminulo. A čím byla zima delší, tím více jsem vymýšlel. Zvažoval jsem možnosti, kombinoval kam, s kým a kdy. Rozhodnutí padlo na Turecko. Z dostupných materiálů se dalo očekávat příjemné svezení, málo aut na silnicích, teplo, nádherná příroda, památky a taky koupání v moři, bez kterého bych doma neuspěl. Negativem byly ceny benzínu, a docela velká porce kilometrů na plánované tři týdny s několikadenní přestávkou u moře. Bylo však rozhodnuto.

            Následovalo nakoupení mapy a průvodce, plánování termínu, upřesňování trasy a sepsání míst, které bychom chtěli navštívit  Zjistili jsme, že v Turecku je jich požehnaně. Vybrali jsme ty nejzajímavější a trasa se začala rýsovat. K vánocům jsme si nadělili výměnu motorky (volba padla na BMW R1200GS), s čímž byly  spojené hodiny a hodiny práce. Zhotovení hliníkových kufrů a držáků, výroba a montáž padacího rámu, montáž přídavných světel, mřížky před chladič a  světlo, nákup a montáž GPS (Garmin). A aby těch výdajů nebylo málo, tak jsme ještě koupili nové přilby (Caberg Justissimo GT) a  intercom. A taky pláště. Zvolil jsem Haidenau K60 a trefil jsem se. Tak akorát pro naši cestu.

            Než jsem to všechno dořešil, bylo jaro. Absolvovali jsme pár výletů na seznámení se s motorkou, vyměnil jsem olej v kardanu, převodovce a motoru, zkontroloval ventilové vůle a tak celkově jsem si  osahal  motorku, kdyby náhodou něco...... . Termín se blížil. Faktem bylo, že s přibývajícími dotazy kamarádů a známých typu: „Co bys dělal, kdyby.....?“  jsem začínal mít z celé cesty  trošičku respekt. Navíc, když se definitivně rozhodlo, že jedeme s Ivou sami, byly mírné obavy snad opodstatněné. No, uvidíme. Však ono to nějak dopadne. A taky že jo.

            Je 11. červenec 2009 a my vyjíždíme. Za cíl prvního dne jsme zvolili maďarský kemp v Makö, kousek pod Szegedem, téměř na rumunských hranicích. Jedeme přes Hodonín, Trnavu a Bratislavu, pak využíváme maďarskou dálnici a bez komplikací jsme okolo osmnácté hodiny na místě. První porci slunečných  kilometrů máme za sebou. Stavíme stan, jdeme na dvě pivka a spát.

            Ráno překračujeme rumunskou hranici a směřujeme na jih. Projíždíme Arad, Timisqaru a Moldovu Nou. Dostáváme se k Dunaji a po pár kilometrech odbočujeme vlevo. Po zbrusu nové cestě stoupáme ke krajanům, do Svaté Heleny. S některými se známe už od minula (byli jsme tu v r. 2005),  a tak je o čem povídat. Probíráme  změny v jejich životech za poslední léta, bavíme se o dětech, o životě teď a hlavně o tom, jak to bylo dřív. Dřina na poli kde jedinou technikou byly kravky, těžká práce v domácnosti, většina produktů vyráběných a pěstovaných doma,  k tomu všemu žádné sociální zajištění. Těžký život. Zkrátka i po roce 2000 to byla česká vesnice z 60. let. Dnes už je to jinak. Spousta mladých tu pro tvrdé životní a sociální podmínky  žít nechce. Většina z nich už dnes pracuje v Česku a do „Heleny“  se nevrací. Jazyková bariera není a tak zabydlet se u nás, nejčastěji v Praze, pro ně není žádný problém. Asi je to vývoj a těžko s tím něco dělat

           Ráno se loučíme, předáváme si drobné dárky a podél Dunaje směřujeme na jihovýchod. Asi 200 km Rumunskem zakončujeme trajektem  přes Dunaj (Calafat-Vidin). Bulhaři nás okamžitě obírají o  "strachovku" (co se dá dělat?) a ujíždíme dál. (Pozn: Co je to strachovka? Pokud jsem pochopil, jedná se o "dobrovolně-povinné" pojištění cizinců v Bulharsku. Po nás chtěli 6 Euro za oba. Myslím, že je to k ničemu. Naštěstí se nám ale nic nepřihodilo a tak konkrétní zkušenosti nemám.) Jedeme Bulharskem pořád na jihovýchod, teplota se zvyšuje, cesty pěkné, tak to sype. Využíváme i dálnici, motorky ji tady mají zdarma. Za jízdy pozorujeme krajinu a obdivujeme bulharské hory. K večeru se před městem Mezdra  ubytováváme v motelu, asi 250 km od Tureckých hranic. Po večeři a obligátních dvou pivech (tady pijí Kamenitzu) jdeme na kutě.  

Budíme se dalšího slunečného dne. Po lehké snídani vyrážíme. Asi tři hodiny jízdy a zastavujeme pár kilometrů před hranicemi, abychom naposledy načerpali levný bulharský benzín. Obsluhují tu dvě veselé, sympatické sestry, Daňa a Faňa. Nabízejí nám kafe, tak sesedáme a bez dlouhého přemýšlení přijímáme. Povídáme s nimi o všem možném, vyptáváme se na jejich zkušenosti s Tureckem a dovídáme se spoustu užitečných informací. Po příjemné půlhodince následuje fotka na rozloučenou, zamávání a slib, že pokud pojedeme zpátky stejnou cestou, tak se určitě zastavíme.

            Je čtvrtý den naší cesty, poledne a já brzdím před hraničním přechodem do Turecka. Teploměr ukazuje okolo 40 °C, před námi fronta. Co nás teď čeká? Složitá anabáze na hraničním přechodu? Kdepak, vše v pohodě, bez problémů, s úsměvem. Jasně že "šengen" to není, ale za necelou hodinku jsme v Turecku. Vjíždíme do Edirne, do města s přívlastkem "Brána orientu". Po prvních metrech chápu, že se tu jezdí trošku jinak. Pořád někdo troubí, potrubuje a když je někde místo, tak tam vjede, nebo tam aspoň strčí čumák. Ono to troubení není zas tak zlé, to každý jenom tak "tutá", aby upozornil ostatní. Třeba na to, že objíždí zprava, nebo na to, že jede do kruháče, i když nemá přednost a tak podobně.  Přitom ale na sebe všichni chápavě pokyvují, nikdo se nerozčiluje, neťuká si na čelo, nekřičí. Prostě klídek. Tak za den či dva jsem si zvyknul a bral to jako normální.

            Parkujeme v centru, v bance měníme peníze. Jedna nová turecká lira (YTL) je asi za 12 Kč. Pak jdeme pár metrů pěšky a už stojíme před Sulejmanovou mešitou postavenou v roce 1569, údajně největší a nejnádhernější v celém Turecku. Má v průměru 45 metrů a její minarety se tyčí do úctyhodných 71 metrů. Interiér prosvětluje 999 oken a zdobí překrásné kachlíky. Obdivujeme ji a fotíme ze všech stran. Je fakt nádherná.

            Procházíme město, pozorujeme místní a taky hledáme něco k jídlu. Na jedné straně náměstí se ptáme na kebab. Nemají, ale číšník nás posílá  na druhou stranu. Přecházíme tedy náměstí a už zdálky nás vítá rozesmátý majitel nabízející kebab, prý z celého Edirne ten nejlepší. Dostáváme, co si přejeme, pravý turecký. Je to mleté maso udělané na takové placaté jehle, jako by na dlouhém noži. K tomu je grilovaná zelenina a samozřejmě arabský chleba. Dobrota. Pochopil jsem, že kebab který známe - ten napíchnutý na jehle, opékaný a postupně ořezávaný se tu nazývá döner kebab a běžně se prodává jako rychlé občerstvení na ulici. Poté, co jsme pojedli, přišel číšník s nějakou voňavou vodou, kterou nám nastříkal na ruce. Hygiena přímo u stolu je příjemná a praktická.

            S plnými žaludky  opouštíme Edirne a míříme k Istanbulu. Blížící se večer nás nutí najít si ubytování. Poprvé v Turecku. Zastavujeme  v malém městečku u jediného motelu, který tu je. Cena 50 tureckých lir za pokoj pro dva je přiměřená, jenom pozdější zjištění, že pivo je tu drahé, nás nepotěšilo. Za láhev (na točené pivo jsme za celý pobyt  nenarazili) se tu platí 4 - 5 lir.

S mírným mrazením v břiše se blížíme k Istanbulu (kdysi dávno Cařihrad). Asi 12-ti milionové město budí respekt. Pomalu se nabalují nové a nové cesty, doprava houstne, ale moc nezpomaluje. Většinou jedu v levém pruhu a s předepsanou maximálkou (50 km/h) si hlavu nelámu. Nedělá to nikdo, tak proč já? Garmin mě vede do historického centra města, tzv. "Zlatého rohu". Asi za hodinku jsme na místě. Je to tu pořádný mumraj, spousta aut, skútrů a chodců.  Zastavuji na kraji cesty a  ptám se  policajta, na nějaké parkoviště. Ten nás s přehledem  posílá asi 150 m po chodníku, plném lidí. Diví se mému nechápavému pohledu a posunkem ukazuje, že to myslí vážně. Tak se svým „tankem" najíždím na chodník, lidi se rozestupují a chápavě pokyvují hlavou. To jsou mi věci :-). Parkujeme a jdeme hledat nocleh. Za necelou hodinku se ubytováváme v hotelu nižší kategorie, sice nic moc, ale nám bohatě stačí.

            Je poledne, jsme ubytovaní a tak jen nalehko s průvodcem v ruce vyrážíme za památkami. Nejprve navštěvujeme Velký Bazar, spleť uliček se zbožím všeho druhu, v neuvěřitelném množství. Kupujeme tu pár drobností na památku, samozřejmě smlouváme a s pocitem výhodného nákupu  jdeme dál. Postupně obdivujeme Modrou mešitu a Palác Topkapi. Pak  se procházíme zahradami paláce, přicházíme až k moři, fotíme se u památníku Atatürka, zakladatele novodobé historie Turecka a kocháme se výhledem na mosty přes Bosporskou úžinu. Už za tmy se vracíme na hotel a spokojeni usínáme.

Klidnější než včera vjíždím znovu do ulic Istanbulu. Přestože mapa v GPSce  není úplně nejlepší, nedovedu si představit jízdu bez ní. Tím, že nechceme jet na Ankaru po dálnici, si komplikujeme život. Po přejetí mostu přes Bospor sjíždíme z dálnice a začínáme se motat. Garmin nás vodí po kdejakých uličkách, ukazuje tam, kde cesta není, já ho někdy poslechnu, jindy jedu na cit a tak máme o zábavu postaráno. Trvá to snad dvě hodiny, ale naštěstí  má všechno svůj konec a po nějakých 100 km se konečně odvážím říct, že jsme z toho venku. Jedeme po cestě č. 100  pořád na východ. Ve městě Bolu zastavuji a hledáme v mapě  "turisticky zajímavou cestu", jak máme naplánováno. Místní šofér nám však říká, že ta cesta je pro nás nesjízdná, ať jedeme raději po dálnici. Dáváme na jeho radu a necháme se vést až na přivaděč. Než se rozloučíme,  chvilku se vyptává, jako všichni. Odkud jsme, kam jedeme a samozřejmě pár otázek na motorku. On že je řidič, který byl několikrát v Česku a má s naší zemí jen dobré zkušenosti.  Tak byl rád, že nám může pomoc.

            Valíme to po dálnici, po krásné, tříproudové cestě s minimálním provozem. Motorka spokojeně vrní, krajina se mění, je stále více rozlehlá s nekonečným obzorem a s krásnými horami, prostě kouzelná. Objíždíme obchvatem Ankaru, lebedíme si a v té  pohodě zapomínáme i odbočit. Jedeme tedy dál, nic jiného se dělat nedá. Sjezd nikde a na mě začíná blikat benzín. Trošku drama, které pomáhá vyřešit GPS. Napovídá, že benzina je nedaleko a po zmáčknutí kouzelného tlačítka nás k ní vede. Tam  už v klidu tankujeme a kousek (asi tak 25 km) se vracíme. Bylo to o fous. Na  tachometru od rána přibylo 500 km, a my přes Golbasi míříme do Kappadokie

            Začíná se stmívat, díváme se po nějakém noclehu. Podle mapy tu má být kemp, ale bohužel zjišťujeme že neexistuje. Podobné je to i s hotelem. Vracet se  ale nechceme. V jedné malé vesničce, snad se jmenovala Bala, se ptáme po noclehu. Moc nevěříme, jenom doufáme. Kupodivu tu prý ubytovna je. Než se nadějeme, je tu přeochotný policajt, který někam volá, načež přijíždí policejní auto a už nás k vede k ubytovně. Stejně ochotný majitel se nás ujímá a nic není problém. Policajt i majitel nám pak pomáhají s motorkou pod střechu, a jsou tak ochotní a snaživí, až se bojím, že z ní něco urvou. Dopadlo to ale dobře, motorka je celá. Oba nás pak svorně doprovází ke sprchám, které jsou z druhé strany ubytovny a hlídají před dveřmi. Nechápeme, ale nevadí nám  to. Ta jejich ochota je tak velká, až si říkáme, co se z toho vyklube. Nic. Večer nás pozvali na čaj  a v mezích jazykových možností jsme povídali. Teď se jim veřejně omlouvám,  vše bylo upřímné a pro ně zřejmě úplně normální. Děkujeme! 

Snídáme v místní restauraci. Jako ostatní chlapi, kteří tu jsou, si dávám čorbu a ekmek (hustou polévku a chleba). Není to zlý, taková gulášovka s troškou hrachové, do níž si každý vymačká čtvrtku citronu. Ivě se to nezdá, ta chce "normální snídani". Po několivteřinovém zaváhání vybíhá pikolík ven a za pár minut je tu talířek se sýry, rajčaty, olivami a paprikami. Jsme plně uspokojeni, loučíme se a jedeme dále na východ.  Cesta se mění v prašnou a pořádně hrbolatou. Modlím se za kufry a držáky, aby nic neuletělo. Je to horší jak testovací trenažér, ať jedu rychle či pomalu, pořád stejné. Nakonec se za pár hodin bez újmy ocitáme zase na asfaltu a po chvíli jsme v centru Kapadokie, v Goreme. Úchvatná příroda bere dech. Jsou tu skály všech tvarů, v nich vytesaná obydlí, ve kterých se v dávné době ukrývalo až 20 000 křesťanů před Římany a Araby. Kolik asi práce muselo dát vyhloubení jedné místnosti? Kolik generací se lopotilo na  vybudování těchto obydlí? Nevím, ale dělat bych to nechtěl.

            Přímo v Goreme se chvilku po poledni ubytováváme a jen tak nalehko vyjíždíme do okolí. Magická krajina nedovolí vypnout foťák. Navštěvujeme Avanos, Urgup, Zelve a Uchisar. K večeru pak zapadající slunce umocní nevšední zážitek.

 Dnešní ráno jsem kromě sebe umyl trošku i motorku, dolil olej, zkontroloval co se dalo a konstatoval, že ať se nám to líbí či ne, měníme zásadně směr. Stáčíme k jihozápadu. Loučíme s kouzelnou Kapadokií, krátce se zdržujeme v údolí Ihlara a pak už se pereme s bočním větrem pod jezerem Tuz Golu. Jedeme nádhernými horami přes Konyu, Manavgat až na pobřeží Středozemního moře, kde v kempu u města Side trávíme dnešní noc.

                      Celou noc je vedro, ráno hledáme kousek stínu, na vypití čaje a kávy. Balíme a jedem, není nač čekat. Teplota překračuje čtyřicet ve stínu. Projíždíme známou Antalyí, krásnými horami, malými i většími vesnicemi a máme toho dost. Teplo je ubíjející. Občas zastavujeme, naléváme se někdy teplou vodou, občas studenou colou, ale stále jedem. Dnes nás na sedadle drží  dvě věci. První je vidina, že následujících pět dnů se nikam nejede!!! Budeme se válet na pláži, pojídat a popíjet dobroty a odpočívat.  Druhá je „vynález" prodavačů ovoce a zeleniny, kterým jsou venkovní sprchy. Aby nalákali projíždějící turisty, mají v některých vesnicích hned u cesty neustále puštěné sprchy . Někdy je to jen sprchová růžice, jindy celá rampa s nepřetržitě tekoucí vodou. Auta pod to najíždějí, chladí karoserie a kupují něco na osvěžení. Já z toho vedra už docela zoufalý zprvu opatrně líznu jednu z nich. Příjemné. Sice jsme od prachu a zřejmě budeme jak prasata, ale nevadí. Chladí to. Po chvíli už využíváme sprchy stejně jako auta. Na půl minutku  najíždíme pod rampu, necháváme na sebe téct životodárnou vodu, úklonem a úsměvem děkujeme stánkařům a zase o něco čerstvější jedeme dál.  

               Dostáváme se na úplný jihozápad Turecka, projíždíme městy Korkuteli, Fethiye a nádherným letoviskem Marmaris. Vjíždíme na Datçký poloostrov, do cíle nám zbývá asi 60 km. Lenošit a odpočívat chceme v rybářské vesnici Datça, která by měla být pro klidnější dovolenou u moře jako stvořená. Cesta je plná zatáček, sjezdů a výjezdů, aut ubývá. Občas zastavujeme a kocháme se krásnými výhledy na opuštěné zátoky hluboko pod námi. Okolo šesté jsme konečně v Datçe. Iva čeká u motorky, já se jdu podívat po nějakém ubytování. Bude to na pět nocí, tak si dávám záležet. Vybírám penzion, který odpovídá našim požadavkům. Příjemný domácí, čisto a cena 50 lir za pokoj se snídaní je dost argumentů na to, abychom si plácli. Vidina pěti dnů bez motorky je nádherná.

  Pobyt v Datçe splňuje naše očekávání, na pláži je dostatek místa, ve městě klid a pohoda. Sice jsme si slíbili, že pár dnů nebudeme nikam jezdit, ale bylo by hřích nezajet si na samý konec poloostrova, do Knidu. Jsou tam k vidění pozůstatky dórské osady ze 7.stol.př.n.l.

Po hodině cesty se už jen tak nalehko s lahví vody v ruce a nezapomenutelným pocitem procházíme mezi  sloupy a zdmi někdejší vesnice. V ochozu bývalého divadla filozofujeme o pomíjivosti bytí. Sluníčko pálí, moc dlouho se tu vydržet nedá. Jdeme do stínu, k jedinému stánku, který tu je. Dáváme si čaj a užíváme pocitu, že jsme sami. Sami, snad až na úplném konci světa..... . Nezapomenutelné.

Ještě chvilku povídáme a pak už se pomalu vracíme do našeho přechodného bydliště.

            Večery trávíme procházkami, ochutnáváním místní kuchyně,  popíjením piva a taky povídáním se sympatickým domácím a jeho paní. Škoda jen, že moje angličtina je bídná, nicméně on na tom není o moc líp. Dozvídáme se třeba, že tu 5 měsíců v roce neprší, že syn studuje v Antalyi cestovní ruch, že čtyřicetistupňový vedra jsou normální a fíkus, pod kterým se tak báječně sedí, má právě 25 let. No a zajímavá jsou i jména našich hostitelů. Domácí se jmenuje Erdžan, manželka Serdžan a syn Nurdžan. Sami si z toho dělají srandu a nazývají se takovou džan-džan femily.

            Zajímavé jsou i poznatky okolo stravování. Maso se tu nejí zdaleka tak často jako u nás, o vepřové tu samozřejmě nezavadíte vůbec. Na snídani nikdy nechybí sýr, olivy černé i zelené, džemy, rajčata. Žádný salám. Zelenina je lehce zakápnutá olivovým olejem a posypaná tymiánem. K tomu bílý chleba (veka) a samozřejmě čaj. Ten je silný, většinou černý, podávaný v malých decinkových skleničkách. Místní si jej pak docela hodně sladí. My trošku méně, ale čaj se tu pije pořád. No a tu chuť rajčat s tymiánem, tu jsem si úplně zamiloval. Doma jsem to chtěl napodobit, ale nebylo to ono. Že by to nebylo jen v chuti jídla?

            Pět dnů uplynulo jako voda a my se loučíme. Poslední večerní procházka městem, pivo v přístavu a posezení pod fíkusem v „našem" penzionu. Povídáme s Erdžanem, fotíme se na památku, popíjíme pivo. Nakonec mě dostal, když donesl knihu hostů, abych mu tam něco napsal. Když to napíšu česky, tak si to nepřečte nikdy, turecky umím jen pár slov a  anglicky psát, no to bude fiasko. Nakonec jsem to zkombinoval, něco napsal česky, pár frází anglicky a poděkoval turecky. Snad  na nás budou stejně jako my rádi vzpomínat.

 Odpočati se vydáváme na cestu. Teplota po ránu příjemná, necelých 30°C. Asi hodinu a jsme v Marmaris. Město opět jen projíždíme a stáčíme na sever.  Míříme do turisticky známého Pamukkale. Chvilku po poledni už v dálce vidíme bílé travertinové pole, k němuž směřujeme. Je to  krásná podívaná na fantastické tvary horniny, které po tisíce let vytváří na kopci vyvěrající pramen teplé vody obohacený vápníkem. Ta stéká po stěnách, ochlazuje se a sráží  v pevný bílý vápenec, zvaný travertin. Jediné co mě nepotěšilo, bylo vstupné. Za procházku, která trvala necelé 2 hodiny, chtěli 240 Kč za osobu. Plusem  bylo, že tady ani nikde jinde v Turecku neplatí motorky parkovné. Aspoň to.

            Necelé tři hodiny jízdy na západ a jsme v Efessu. Chvíli hledáme, kdeže to antické město vlastně je. Za chvilku už jsme správně, ale je pozdě, tak necháváme návštěvu na zítřek. Dnes ještě stíháme navštívit asi 10 km vzdálený dům Panny Marie, o kterém se říká, že v něm po Kristově smrti žil svatý Jan s Pannou Marií. Ač toto tvrzení není nijak opodstatněné, jsou tu ve vitrínách růžence, které tu zanechal minulý i současný papež. Takže kdo ví?

            Opouštíme toto biblické místo a hledáme nocleh. V nedalekém Selçuku nacházíme malý penzion, kde nás ochotně ubytovávají. Pan domácí je Holanďan a my s ním trávíme u večeře a piva příjemný večer.

            V osm ráno už jsme u brány antického města. Motorkářské "hadry" zamykáme k motorce a jdeme na prohlídku. Zachovalé pozůstatky ulic, divadel, knihovny, městského nevěstince i obyčejných domů jsou působivé. Je tu spousta turistů, kteří stejně jako my obdivují umění předků. Procházíme sloupovím lemovanou Arkádskou cestou, obdivujeme krásné průčelí Celsovy knihovny a ohromující akustiku Velkého divadla, které bylo mimo jiné i svědkem kázání svatého Pavla a ve kterém se ještě dnes konají hudební a taneční představení.  Chvíli sedíme v horních řadách obrovského hlediště a bavíme se pěveckými výkony turistů, kteří svým hlasem zkouší akustiku kolosea.

            K poledni máme město shlédnuté. U jednoho z mnoha stánků kupujeme něco k jídlu a pak už nasedáme na rozpálenou motorku a hurá na sever. Podél pobřeží jsme okolo páté hodiny v Çanakkale. S menšími komplikacemi hledáme přístav. Máme štěstí, už po pár minutách najíždíme na trajekt přes Dardanely. Za 8 lir a 30 minut jsme na druhém břehu. Pohledem přes Dardanely se loučíme s Asií. Po nějakých 100 kilometrech sjíždíme k motelu u městečka Korukoy s vědomím, že dnešní noc bude v Turecku poslední. Tak dobrou... .

 Ráno je pěkné, sic po dlouhé době vidíme na obloze mraky. Snídáme, po očku sledujeme zesilující vítr, který se nám moc nelíbí. A taky že jo. Vítr je tak silný, až mám obavy, že nás smete z cesty. Dlouhé rovné úseky mu dávají vyniknout a jízda je hodně nepříjemná. Jedeme v neustálém náklonu, přičemž nejhorší jsou poryvy větru a míjení větších aut. To s námi vždycky zamává, že se bojím nejhoršího. Už už jsem myslel, že budeme zastavovat, ale dostáváme se do hor a tam už je líp.  Za pár hodin jsme na bulharských hranicích, V bufetu utrácím poslední turecké liry, obsluze nechávám drobné jako poděkování celému Turecku za krásné dny, kouzelnou přírodu a perfektní lidi. Díky, Turecko!

            První setkání s Bulharskem je rozporuplné. Sice je tu benzín za 25 Kč (v Turecku za 39,- Kč), ale návštěva  supermarketu nám naznačuje, že jsme "doma". První myšlenka co mě napadá je, že je to tu sám "studený čumák". Tatam je pohostinnost a věčný úsměv Turků.  Personál supermarketu mě dostává do evropské reality. No, budeme si muset zase zvyknout. V Bulharsku se nezdržujeme, máme namířeno přes Novou Zagoru na sever. Aby cesta domů nebyla tak fádní, rozhodli jsme se projet rumunské pohoří Fagaraš. Jedeme celé odpoledne, ale do Rumunska to dnes nestihneme. Spíme v komplexu F1, v nejlepším pokoji za celou cestu. Cena 32 €  je slušná, ráno se nám ani nechce odcházet.

            Padesát kilometrů a jsme v Ruse. Po mostě přes Dunaj vjíždíme do Rumunska. Pak více než hodinu popojíždíme po obchvatu Bukurešti, ve smradu, vedru a v šílených kolejích toho máme plné zuby. Naštěstí nic není napořád a brzy se dostáváme do normálního provozu. Ve městě Curtea de Arges  nakupujeme něco k večeři a velkou plastovku s pivem. Plánujeme, že noc strávíme v kempu u přehrady v horách. Najíždíme na cestu č. 7C a kocháme se okolní krásou. Cesta se klikatí, vede nás stále výš až k přehradě. Tam zjišťujeme, že kemp, u kterého máme v úmyslu strávit dnešní noc, je z druhé strany jezera a vede k němu "trošku" horší cesta. Najíždíme  na ni a už to začíná. Iva se bojí že spadnem, nadává mi a vyhrožuje, že už se mnou nikam nepojede, že se mám otočit a tak. Já jedu fakt  pomalu, opatrně, ale přece nepřiznám, že mám taky bobky. Asi 15 km zabere celou hodinu. Nevadí, jsme v kempu. Cena 150 Kč je příjemná, příroda krásná, lidí málo, ale ty záchody......ještě teď mě mrazí. Naštěstí by všude okolo les.

            Po dlouhé době zase vytahujeme benziňák, děláme večeři, kafe a nakonec si poradíme i s 2,5 l lahví piva. Pěkný večer:-))).

Ráno jedeme ještě asi 5 km po lesní cestě a pak už najíždíme na krásnou asfaltku. To nejhezčí teprve přichází. Projíždíme nádherné pohoří Fagaraš, připomínající scenérie Alp. Slunce nad hlavou a sedadlo motorky pod zadkem se starají o naši absolutní spokojenost. Co chvíli zastavujeme, kocháme se a fotíme. A opravdu je co.

            Dnes jedeme až do Maďarska, do nám známého kempu v Makö. Provoz zhoustnul, cesty jsou plné náklaďáků a kolon. Předjíždím s maximální opatrností jednu za druhou. Mám toho plné zuby, jsem unavený, ale spokojený, že jsme to do tmy stihli. Stavíme stan a uléháme k poslední noci naší dovolené

            Dnes už jen maďarské dálnice, sem tam zastávka na benzín a jídlo a vůně domova. Okolo páté hodiny se podařilo. Jsme doma! Nezapomenutelná cesta dospěla k cíli, zase jeden sen nabral reálnou podobu. Díky!

A statistika?      

Celkové náklady asi 30 000,- Kč, z toho 11 000 benzín, 10 000  ubytování a  zbytek jídlo, vstupy atd.

  Najeli jsme 6 600 km, spotřeba necelých 5,6 l/100km.

  Pocity a dojmy? Turecko je cestovatelský ráj. Nepřeháním, zkuste to!