Motocestování

      Už podruhé se mi stalo, že cestu, kterou začnu někdy po vánocích plánovat, nakonec neuskutečníme. Letos jsem měl v hlavě Sýrii a Jordánsko. Cesta to měla být delší a trošičku dobrodružnější. Pročetl jsem cestopisy, nakoupil mapy a průvodce, upřesňoval místa, jenže... . realizaci  se postavily do cesty dvě překážky. První byla úplně špatná bezpečnostní situace ve zmiňovaných zemích, druhá můj zdravotní stav. Po dlouhé měsíce jsem měl zdravotní problémy a tak jsem se musel ve svých plánech trošku krotit. S ohledem na uvedené skutečnosti padla konečná volba na Balkán a neobvykle pozdě, až někdy v červnu jsem začal plánovat. To už je dnes celkem rutina a navíc v době internetu a GPSek žádný velký problém. Za chvilku bylo naplánováno, termín stanoven, tak hurá na cestu!

                    Jedeme s Ivou sami a jako obvykle startujeme v sobotu po snídani. Tentokrát 23. července. Jedeme přes Vsetín, slovenské Komárno a pak celý den po maďarské dálnici, tentokrát zejména okolo Budapešti nacpané k prasknutí. Počasí je příznivé a tak celkem v klidu, někdy v koloně, většinou však mimo ni pokračujeme stále na jih. V podvečer jsme v Röszke a v malém rodinném kempu stavíme stan. Sotva něco povečeříme, tak nás déšť zahání do stanu a za  ťukání kapek na stanovou plachtu usínáme.

       Ráno je slunečné a tak s radostí nasedáme na motorku a vyrážíme vstříc dalším kilometrům. Jen kousek po dálnici a jsme na hraničním přechodu do Srbska. Je tu neskutečná, několikařadá  kolona, kterou sice z větší části předjíždíme, přesto ale asi hodinu trčíme ve frontě. Ono na všem zlém je něco dobré, a tak během potláčení motorky povídáme s jedním slovákem, který už dlouhé roky žije v Srbsku. Probíráme s ním politiku, počasí a taky Srbsko. Dal nám pár užitečných tipů a tak nám čekání docela uteklo. Problémy s celníky žádné a tak po desáté hodině už ukrajujeme první srbské kilometry. Za městem Novi Sad zastavujeme v sedle národního parku Fruška Gora. Dáváme si předražený oběd s ještě dražším nealkoholickým pivem a pokračujeme na jih přes Šabac a Valjevo. Pořád po pěkných cestách s okolní překrásnou přírodou přes Požegu a Užici vjíždíme do cíle dnešní etapy, do Mokre Gory. Tady jsme mimo jiné proto, že tu mají "Šagarskou osmicu",  úzkorozchodnou železnici, jejíž dobové vlakové soupravy vozí denně turisty po národním parku Tara. Protože se blíží večer, tak si kousek pod nádražím v jednom z mnoha nabízených apartmánů domlouváme ubytování a jdeme zjistit, v kolik zítra vyrazíme.

      Ráno nemusíme spěchat, Šagarská osmica vyráží až v 10.30. V klidu snídáme a po desáté hodině jdeme. Nádražíčko se plní turisty, my jako všichni ostatní kupujeme po 140 Kč jízdenky, pak usedáme do útulného vagonu na dřevěné lavice a přesně o půl jedenácté nás píšťalka a plácačka výpravčího odesílají na cestu. Trať se klikatí nádhernou přírodou, vede spoustou tunelů, za každým z nich se otevírá nový výhled na okolní krajinu. Sem tam vláček zastaví, abychom se mohli pokochat krásou národního parku a udělat pár fotek na památku. Sice začíná pršet, ale to nám pod pevnou střechou vagonu rozhodně nevadí. Po třinácté hodině jsme zpátky v Mokre Goře a už za vydatného deště vystupujeme. Ve stylové restauraci u nádraží si dáváme oběd a ovlivněni počasím odkládáme odjezd na zítřejší den. Vracíme se "domů", připlácíme si ještě jednu noc a užíváme pohody. K večeru se jdeme projít, prohlížíme si památník obětem válek, nakupujeme v sámošce a zase do peřin:-).

      Vykukuji z okna, bohužel lehce prší, je sychravo, mlha, chladno, teplota 14°C. Diskuze o tom, zda jedeme či ne, se nekoná. Prostě balíme a jedem. Poprvé vyzkoušíme naše nové motooblečky, jsou-li opravdu nepromokavé, jak deklaruje výrobce. Jedu opatrně, cesta je kluzká, viditelnost mizerná a stále lehce prší. Naštěstí špatné počasí nenápadně opouštíme, po hodině už vykukuje sluníčko a zase je veselo. Jedeme přes Novou Varoš a Prjepolje, okolo poledne vjíždíme do Černé Hory. V plánu je návštěva národního parku Durmitor, spát bychom měli v Žabljaku, centru celého n.p. Pošmourné počasí je dávno pryč, nad námi azuro a před námi  hory a kopce Durmitoru. Stále častěji zastavujeme a fotíme, prvním z dominant, ze které se nám až tají dech je most přes řeku Taru. Postaven v roce 1937, vysoký 135 m a dlouhý 154 m je téměř povinnou zastávkou projíždějících turistů. Ani my nejsme vyjímkou, za mostem zastavujeme a zdoláváme ho ještě jednou, tentokrát pěšky. Při projíždění autobusů se most lehce chvěje, což umocňuje nevšední až adrenalinový pohled na hluboko pod námi modrající se řeku Taru. Necelou hodinku se kocháme pohledem na sluncem zalitý kaňon řeky. Posledních asi 20 km do Žabljaku patří k nejhezčím okamžikům cestování. Pěkná asfaltka,  téměř nulový provoz, cíl na dosah a okolo nás nádherná krajina. Za chvíli jsme v Žabljaku. Projíždíme jej a kousek za ním nalézáme privátní tábořiště, takový nevybavený kemp. Stavíme stan, platíme příjemných 7 € a jen nalehko jedeme prohlídnout město. Atmosféra podobná krkonošskému Špindlu nebo tatranskému Štrbskému Plesu. Špatné je, že začíná pršet, ...a pořádně. Parkujeme pod střechou a v jedné z mnoha restaurací přečkáváme největší déšť. Cestou zpět stavíme u jedné z bran do parku, asi 2 km jdeme pěšky k Černému jezeru. Potkáváme docela hodně turistů, prodavače borůvek, stánky s občerstvením a půjčovnu kol. Jezero je fotogenické, za ním ční Bobotov Kuk, nejvyšší hora Durmitoru. Děláme spoustu fotek na památku a pomalu se vracíme do kempu. Hrajeme karty, slivovicí pálíme červa, pak ještě lok na zahřátí a jdeme spát. Zase prší, nadmořská výška 1470 m a my v letních spacácích. No, po pravdě, takovou kosu jsme nečekali. Noc byla dlouhá a studená. Přikrytí vším možným se za občasného drkotání zubů těšíme na ráno.

      Dočkali jsme se! Je zase slunečno, za námi panorama hor, prostě nádhera. A teplo! Vychutnáváme krásné ráno, snídáme a prohříváme prochladlá těla. Pak zkušeně balíme a opouštíme tábořiště i Žabljak. Jedeme kousek zpátky po včerejší trase až k mostu a pak malebnou krajinou podél řeky Tary. Údajně je to nejčistší řeka Evropy s nejhlubším evropským kaňonem. Ten místy dosahuje hloubky až 1300 metrů a je evropským přírodním unikátem pod ochranou UNESCO. Po  prvních 50-ti kilometrech vjíždíme do n.p. Biogradska Gora s Biogradským jezerem. Děláme zastávku a za 2€ na osobu jdeme na nenáročnou asi 2-hodinovou procházku kolem jezera. Čas oběda a příjemná únava z procházky nás směřují do zdejší restaurace. Chceme si dát něco dobrého, ale ceny na lístku nejsme ochotni akceptovat, tak jedeme dál. A nelitujeme. Za chvíli zastavujeme u bezejmenného  motorestu u cesty, a tam se za poloviční peníz cpeme k prasknutí. Pak přes Berane směřujeme ke kosovským hranicím. Je pozdní odpoledne, tak začínáme hledat místo k přespání. Podle ukazatelů i mapy hledáme kemp, který jak brzy zjišťujeme, už dávno nefunguje. Tak se motáme sem a tam, hledáme něco s pevnou střechou nad hlavou, po chladné noci si slibujeme teplou postel. Bohužel. Spokojit se musíme zase se stanem, azyl nám poskytuje privátní kemp (středně velká zahrada) u rodinného domku kousek před Rožaje. Jsme tu jediný stan, pár metrů od nás hoduje asi 20 místních, kterým obsluha pořád doplňuje pekáče nějakým masem a chlapi to vydatně zapíjejí pivem a kořalkou. Mám trošku obavy, jestli bude klid na spaní. Nakonec nás příjemná obsluhující, asi 30ti letá paní zve k posezení, ocitáme se tak v kuchyňce, dostáváme pivo a povídáme si s ní o těžkém životě v zemi. V noci je zase zima, naštěstí už mnohem snesitelnější.

     Dnes je v plánu cesta přes Kosovo do Makedonie s cílem u Ohridského jezera. Jenom kousek a jsme na hranicích. Výjezd z Černé Hory je bez problémů, pak přes hory několikakilometrovým hraničním pásmem na hranici Kosova. Tady je třeba vyplnit a zaplatit pojistku, protože Kosovo neuznává zelenou kartu. Vypisuji papírek a platím 15€. Následuje jen letmá kontrola jednoho z našich kufrů a jsme v Kosovu. Jedeme podél západní hranice.V Peči trošku bloudíme, po chvíli už najíždíme na správnou cestu a přes Ďakovicu směřujeme do Prizrenu. Tam si děláme malou zastávku, kde sháním pokrývku hlavy, už tradiční suvenýr, který si vozím z cest. Chci si koupit takovou místní jarmulku,  "bílou, plstěnou skořápku", kterou tu někteří, zejména starší chlapi nosí. Dá to docela práci, nakonec mě ochotný taxikář vede na trh a ukazuje speciální krámek, kde si můžu vybrat. Volím typickou bílou, bez jakékoli ozdoby či znaku. Smlouvám cenu a spokojeni pokračujeme dál. Opouštíme město a vjíždíme do n. p. Šar Planina (Psí hory). Asi 60 km mezi městy Prizren a Droganovič jsou nádherné, turistikou jen málo dotčené hory, jejichž přejezd je opravdovým zážitkem. Přejíždíme 1540 m. vysoké sedlo, děláme přestávku, u stánku dáváme ledovou colu a něco dobrého na zub. Okolní hory dosahují téměř 2500 m a tak je pořád se na co dívat. Iva fotí a já vzpomínám na dobu, kdy jsem tu jako příslušník KFOR trávil 3 dny zimního odpočinku.   

       Po 15-té hodině vjíždíme do Makedonie. Přechod je bez problémů, za Tetovem najíždíme na dálnici a jen se zastávkou na benzínce pádíme k Ohridskému jezeru. Městem jen projedeme, ubytování hledáme až v Peštani. Tatam je noční chlad v horách. Tady je letní sezona v plném proudu, po cestě se motají turisti v plavkách, dovolená jak má být . Ubytování vyšlo hned na poprvé, máme sami celé patro, výhled na jezero, téměř v centru prázdninového letoviska. To celé za 6€.  Bereme 2 noci, před námi je relax, leháro, křížovky, pojídání a popíjení dobrot. Prostě idylka! Kombinace vodní hladiny a tyčících se hor n.p. Galičica mi silně připomíná chorvatské Biokovo.

         Dvě noci na jednom místě, to je na motorkáře tak akorát :-). Plni nových sil se loučíme s paní domácí a podél Ohridu vjíždíme do Albánie.  V prvním albánském městě Pogradec vjíždíme do centra, hledáme banku na výměnu peněz. Tady zažívám jeden z největších šoků na cestě, kdy až příliš pozdě reaguji na "nože" ve vozovce, které mají zabránit vjezdu vozidel. Ten pocit, když vidím , jak se mi nože "zařezávají" do přední a následně zadní gumy je strašný. Naštěstí ihned poté zjišťuji, že se jedná o zábranu vjezdu do protisměru. V tom našem směru se nože sklápí do vozovky a nic se neděje. Ku..a, sem se ale lekl.

                    V bance dostávám za 100 € asi 14000 ALL (albánských leků), u benzínky beru plnou (litr za 29 Kč) a vzhůru do hor. Jedem stále na jih, přes Korçë, Ersekë, Perat, pak kousek na severozápad podél řeky Vijosé do Këlcyrë. Těchto asi 200 km patří k nezapomenutelným. Jeli jsme většinou sami, úzkou, zpevněnou cestou s bezpočtem zatáček, vraceček, rychlostí okolo 40km/h a vychutnávali si  krásu albánských hor. Pak zase jihovýchodně do Gjirokastëru. Tam šplháme po kočičích hlavách ke stejnojmennému hradu, kde nás překvapují česky tištěným průvodcem. Jsme tu skoro sami a tak si vklidu s brožurkou v ruce  procházíme hrad, muzeum zbraní a kocháme se nádherným výhledem na město, jehož historická část je součástí světového dědictví UNESCO.

    Po hodince na hradě město opuštíme a cestou hledáme přírodní zajímavost, kterou podle turistického průvodce nesmíme minout. Jedná se o "Syri i Kaltër -Modré oko", silný krasový pramen, tvořící kruhové jezírko, ze kterého vytéká řeka Bistrica. Vyvěrající voda je ledově chladná, ve středu sytě modrá, u okrajů ostře modravá, podobně jako duhovka a zornice lidského oka. Proto ten název. Pěkná a zajímavé, doposud zjištěná hloubka pramene je 70m a to prý ještě není dno. Pak jedeme ještě asi hodinu a jsme v přímořském Sarandë. Ubytováváme se v sotva dostaveném hotelu Armando, vše nové a čisté. Cena 20€ se nám zdá přiměřená, tak neváháme, ubytováváme se a po celodenním vedru s chutí sprchujeme propocená těla. Čistí a voňaví pak vyrážíme na večeři do města. To se moc neliší od přímořských letovisek, večerní promenáda okolo stánků, množství turistů, na silnici trošku více zbrklých řidičů, no prostě Balkán jak má být. Z terasy hospůdky pozorujeme moře a romantický západ slunce.

     Dnes je neděle, budíme se do teplého a slunečného dne. Je posledního července a my na dálku přejeme naší vnučce všechno nej k jejím 1. narozeninám! Vyjíždíme na nezapomenutelný 130ti kilometrový úsek ze Sarandë do Vlorë. Cesta se motá podél pobřeží, samé sjezdy, výjezdy, zatáčky .............a ty panoramata ....... Je škoda, že albánci si na ekologii moc nepotrpí. Hned za Sarandëm míjíme zřejmě permanentně hořící skládku jejíž smradlavý dým nás provází dalšími kilometry. Jak už to bývá, občas zastavujeme, kocháme se, fotíme. A taky doplňujeme tekutiny, protože teplota je přes 30°C, a tělo žádá svý. Času máme dost, nespěcháme, užíváme. Za městem Fier hledáme pozůstatky antické Apollonie, města založeného v 6. století př.n.l. Docela se motáme, snad hodinu to trvá, než se ocitáme u brány k pozůstatkům města. Moc tu toho není, tak jen krátká prohlídka, zmrzlina a pár fotek. Chvíli se bavíme pozorováním svatebčanů, kteří tu přijeli nafotit romantické fotky . Po páté odpoledne ukončujeme dnešní cestu kousek před Durrësi, v jednom z mnoha hotelů přímo na pobřeží Jadranu. Bleskově se ubytováváme a v trepkách a plavkách hurá do moře! Krásně teplá voda, písčitá pláž, desítky volných lehátek a my. Po dni stráveném na motorce neznám nic lepšího. A pivo! Večer trávíme v restauraci, která je na obrovském molu kousek od našeho hotelu. Živá hudba, sice s trošku uječenou zpěvačkou, ale budiž jí odpuštěno.

                     Ještě poznámka k hotelu. Ten byl čistý, kupodivu téměř bez personálu, obsazeny byly asi 3 pokoje, cena pro oba se snídaní byla 25 €. Dalo by se vydržet i déle.

      Sice máme slíbenou snídani, ale moc tomu nevěřím. Proč? Jak už jsem zmiňoval, personálu v tomto hotelu člověk moc nepotkal. Pokoj nám předával takový sympatický mladík, kterému jsme i platili, v recepci nebyl nikdo, až k večeru asi patnáctiletý klučina s mobilem v ruce a to bylo vše. Ráno jsme v jídelně jen my a dvě rodiny. Téměř na čas však přišel ten, kterého jsme už znali ze včerejška a začal chystat snídani. Bohužel nešla elektrika, tak pití bylo studené ( pouze mléko), k jídlu pak už klasika. No. moc toho nebylo, nicméně snídani máme v sobě, tak balíme a hurá na cesty.

                    Nejprve ještě zakusíme provoz v centru Durrëssi, jedeme se totiž podívat na pozůstatky kolosea z 11. stol.př.n.l. Tady, v centru přeplněného města si užívám albánskou dopravu se vším všudy. Přednost na kruhovém objezdu se neřeší, každý se pomalu cpe a tlačí jak to jde.

                    Koloseum je oplocený areál, s nově vybudovanou budovou muzea. Děláme pár fotek, kupujeme něco na památku a opouštíme město.Jedeme kousek, asi 25 km po dálnici, pak hodinu v neskutečné zácpě, kde se proplétají jen sólo motorky. My s kufry po stranách trpíme jako koně. Je hrozné vedro, zprava i zleva náklaďáky, tak si toho užíváme z plných plic :-). Většina aut míří zřejmě do hlavního města, do Tirany, která je odsud 15 km. Naštěstí i dopravní  zácpy jednou zřídnou a tak za odbočkou na Tiranu  je už  cesta volná až do Shkodëry. Tam pro změnu opravují cestu a tak si posledních osmdesát albánských kilometrů užíváme offroudu. Nakonec jen chvilka ve frontě na hranicích a jsme v Černé Hoře.

                    No, změna neskutečná, je to jiný svět. Kupodivu  jsem v tu chvíli plný těžko sdělitelných pocitů - na jednu stranu je příjemné být zase v civilizaci, na druhou stranu mě Albánie bavila. A to jak životem lidí, tak jakýmsi úsměvným  nerespektováním silničních pravidel, tak smícháním starých věcí s novými a nakonec krásnou přírodou. Tady už těžko potkáte moderně oblečeného mladíka na koni, s mobilem u ucha, nebo dva borce na jednom oslu jedoucí možná na diskotéku, nebo pěkné holky v lodičkách přeskakující kaluže uprostřed města....Tady už jsme s mírnou nadsázkou doma.

                    Jedeme přes Podgoricu, pak prudce vlevo a přes Cetinje zase k Jadranu. Při prvním výhledu nám až padá brada. Pohled z asi 1000 m.n.m. je úžasný. Zastavujeme, fotíme a těšíme se, jak ještě dnes smočíme v moři naše upocená těla. Už shora rozeznáváme malý, zcela zastavěný ostrůvek Sveti Stefan, místo pro rekreaci movitějších. Sjíždíme k pobřeží, projíždíme Budvu a ptáme se po cenově přijatelném ubytování na 3 noci. Po pár odmítnutích nebo nepřijatelně vysokých nabídkách jsem trošku znechucen, ale nevzdávám se. Faktem je, že když projevím zájem o pouhé 3 noci, tak majitelé nemají volno. Navíc, když se na nás i s motorkou podívám, moc se jim nedivím. Po albánském offroudu jsme jak prasata a tak se tady, v ulicích kde se prochází davy nafintěných slečinek a vyfešákovaných rádobychlapů docela vyjímáme. Kleju jak pohan, Iva je klidnější a jako vždy mnohem trpělivější než já. Tak to necháme náhodě. Kousek se vracíme a pak se daří. Přímo v obci Sveti Stefan, sice asi 15 min od moře bereme pěkný pokojík se sympatickou zahrádkou za 32€ na noc. Bohužel je už skoro tma, tak z koupání nebude nic. Nevadí. Jdeme spletí uliček k moři, pak na dobré jídlo a nějaké to pivko.

                    Na 2 dny jsou z nás rekreanti jak z katalogu. Část pláží je tu zpoplatněná, ale i pro ty, co se chtějí koupat zdarma, je tu pláží dost. Pro zajímavost, cena na plážích byla od 40 do 75€ za dvě lehátka se slunečníkem.

       Odpočatí a zase natěšení na cestu opouštíme Sveti Stefan. Směřujeme do Kotoru. Město, známé z dějepisu vzpourou námořníků proti Rakousko-Uhersku v roce 1918. Přestože vzpoura byla už třetí den potlačena a přes 400 námořníků vsazeno do těžkého žaláře, zůstává v paměti jako protest proti nelidským podmínkách námořníků na válečných lodích. Osobně jsem měl pocit, že město si žije svým vlastním životem. Jakoby izolované od ostatního světa, posazeno v hluboké zátoce, kde kotví obrovské zaoceánské lodi, vedle nichž působí jachty boháčů a bárky rybářů jako hračky ze stavebnice Lega.

     Navštěvujeme tržnici, procházíme přístav a se zmrzlinou v ruce nasáváme atmosféru města. Pak trajektem přes záliv a po chvilce  jsme v Chorvatsku. Přes neskutečné vedro zastavujeme na skok v Dubrovníku. Procházíme  Stari Grad, dáváme pizzu a naléváme se colou. Tiše trpíme v propocených motohadrech a závidíme všem okolo jejich trička a kraťasy. No, občas  je to motocestování fakt dřina .

    V plánu máme tři dny na Makarské riviéře. Kempujeme v Živogošti a vzpomínáme na dobu před 15 lety, kdy jsme tu trávili dovolenou s dětma.

      Aby cesta domů, nebyla tak dlouhá, rozhodli jsme se navštívit Plitvická jezera. A tak po 330 km stavíme stan v kempu Korona, pár km za národním parkem. Honem do triček a na Plitvice. Času máme relativně dost, ještě nejsou ani 3 hodiny. Za 110 HK na osobu kupujeme vstupenky a vyrážíme na obhlídku. Něco pěšky, něco vláčkem a něco lodičkou. Vše tu je dobře zorganizované a to, oč tu jde především, to je až kýčovitě pěkné. Fakt to stojí za to, se tu jednou zastavit. Jediné co mě mrzelo, že jsem nepotkal Vinetua.  A s ním jsem fakt počítal .

     Posledních 705 km jsme zvládli bez problémů, až někde před Vídní začalo lehce pršet, ale to asi proto, abysme před příjezdem domů trošku vychladli

     Závěr? Najeli jsme asi 4000 km, prožili překrásnou dovolenou a opět se přesvědčili, že cestování a motorka k sobě jednoznačně patří!